Koupili jsme druhý vozík od kamaráda, od teď můžeme směle na kolo všichni dohromady. No a vzhledem k tomu, že máme do budoucna taky smělé plány, podnikli jsme první testovací výpravu. Na tři dny, k Novomlýnským nádržím. Po rovině a na jih, vzhledem k předpovědi počasí (která vyšla). Ranní přípravy byly poněkud hektické // Ano, zapomněla jsem toho dost. //, ale vyrazili jsme v solidní čas. Nevíme kolik vážila plná nálož, ale málo to nebylo. Ovšem komfort dvou vozíčků jsme opravdu ocenili. Petr vezl obě holky, svoje oblečení a boty pro všechny, plus deku, hračky a jiné serepetičky, ve vozíku a dvou taškách. Já táhla celý dům ve vozíku a pytli - stan, spacáky, karimatky, nádobí, atd. // Vešly se i malé polštářky :-) // Jídlo jsme se rozhodli ošidit, jedeme přeci do velkého kempu, kde mají obchody, tak ty těstoviny tam snad seženeme. // Příště raději všechno s sebou. //
Vyrazili jsme po Eurovelo 9 - Bílovice - Brno - Rebešovice - Opatovice - Židlochovice - Žabčice - Přísnotice - Vranovice - Přibice - Ivaň - ATC Merkur. Počasí nám přálo, všechny bouřky se nám vyhnuly, jen jsme na ně koukali a pár přeháněk přečkali na odpočinkových přestávkách. Po tom, co jsme překodrcali cyklisticky poněkud zoufalé Brno, už všechno šlapalo jako po drátkách.
V Brně jsou dvě klíčové cyklostezky a měly by tudíž být perfektní, ale je tam tolik nebezpečných míst, že to je prostě ostuda. Mezi-úseky mezi hlavními brněnskými tahy jsou fakt docela dobré, ale překonání tepen ve všední den je naprosto zoufalé, natož s vozíky. Vůbec neuvažuji povrch cyklostezek, to nám vůbec nevadí, že sem tam jsou koleje, sem tam hlína, sem tam panely, štěrk a bůh ví co, ale fakt, že stezka alibisticky končí značkou "konec cyklostezky" před nejvytíženějšími cestami Brna, aneb "cyklisto, poraď si sám", to je fakt ubohé. Maloměřický most, Zábrdovická, Olomoucká, Hladíkova a naprosto děsivá Kaštanová. Taková Hladíkova se úplně nabízí k jednoduchému řešení - ale musí to být nakreslené na zemi jako pro idioty - pěkně pruh po chodníku k přechodu // Teď je cedule "použij cyklisto přechod" jen ze směru od Olympie, je totálně miniaturní a kousek chodníku na druhé straně u kolejí chybí //.
Musí to být značené jak pro idioty, protože tři čtvrtiny bezpečnosti samozřejmě dělají cyklisté a přiznejme si, lidi umí být dobrá hovada, takže tu pidiceduli naprostá většina ignoruje a málokdo toho přechodu využije, protože to je přece HRŮZA, zajet si těch 200 metrů. Fakt by to chtělo nějak řešit. A pak pár malých míst jako konec Francovi, Baarova nábřeží a šutry u Alberta na Cejlu, kde hrozí dost jednoduše srážka cyklisty s cyklistou, protože není vůbec vidět, jestli se někdo řítí nebo ne a je to tam úzké akorát na jednoho. My třeba víme, že máme dávat bacha, ale jak říkám, hovada jsou mezi námi, to jsme už párkrát zažili.
A pak bych taky apelovala na pořádné značení uzavírek cyklostezek. To, že je svitavská stezka pod dálnicí zavřená, se člověk dozví, až když složitě prokličkuje mezi kamiony na Kaštanové, když jediná schůdná objížďka je už po Černovické v Komárově. Jako fakt díky, jeli jsme prostě polem, protože s dětmi po Kaštanové opravdu nepojedeme, a tak se omlouváme, že jsme zvalchovali kus žita :-D Ale pak už to byla nádhera s Pálavou ve výhledech.
Dlouhé přestávky jsme dali na hřišti u Olympie // Kam jsem zašla koupit všechno zapomenuté a nutné.//, které bylo v pátek okolo oběda naprosto báječně prázdné a tedy úžasné. Druhou ve Vranovicích s výbornou pizzou a pak jednu nečekanou těsně před cílem u řeky Jihlavy. Petr najednou seskočil z kola s nepublikovatelným slovem // Ano, i on :-D // a že to musíme vidět. Narazil do něj obrovský roháč, vůbec se nechtěl pustit a my mu nechtěli ublížit, a tak máme nádherný zážitek, protože to je opravdu skvostný, obrovský brouk // Hlavně, když Vám začne lézt po zátylku, že Peťo :-D //.
Večer v kempu jsme za úžasného větru postavili stan, zašli na polévku a oddali se nočnímu odpočinku. Julinka chtěla strašně na kolotoče, ale nebylo jí dopřáno. Prostě kemp po česku, hlavně, že si můžeš zajít na kolotoč, ale v obchodě koupíš maximálně předražený taveňák... A to nejíme, díky! Takže jsme poučeni, jídlo příště s sebou, pokud se nechceme stravovat v restauracích a občerstveních - to zase nebylo tak marný, ale trochu to leze do peněženky // Ne, že by to nebyl účel, že :-) //.
Sobotu dopoledne jsme s Julií strávili kvůli neustávajícímu větru v kempu, kde jsme vyzkoušeli všechna tamější hřiště, což bylo velmi kvitováno. Emilka si svůj dopolední spánek dopřála ve vozíku a s tátou dojela pro ty těstoviny do Pasohlávek do Jednoty. Já odolávala požadavkům na zmrzlinu a odpoledne jsme se rozhodli, že se pojedeme projet okolo nádrží. Což bylo fajn, jen nás dohnalo včerejší počasí a kvalitně jsme zmokli, takže vím, jak moc promakanou pláštěnku musím na Croozera ušít. Prostě dobrý testovací výlet! Tak jsme přes noc pěkně sušili.
No a v neděli stejnou cestou zpátky, poučení objížďkami. Tentokrát s obědem až v Židlochovicích. Holky většinou po cestě spí, Julka jednou, Emka dvakrát i třikrát, takže přestávky ladíme podle spánku. Pak zase zastávka u Olympie (Julinka potřebuje na něco nalákat). V neděli odpoledne to tam už bylo téměř tělo na tělo, ale rozvalili jsme se na dvě hoďky na deku, Emilka se plazila ke všem kolům s touhou je rozmontovat, Julinka dostala svůj denní příděl cukru v mimořádných situacích a pak jsme v klidu dojeli až domů. Bylo to fajn, vozíky cestou řádně doschly, děti přežily.
Doma jsme hned pěkně posbírali všechny dozrálé jahody, že si je pěkně na zahradě sníme. Julinka si hrála, já jdu dát Petrovi ochutnat jakýsi jahodový hybrid, co se nám na zahradě vytvořil z lesní a zahradní jahody, když tu najednou řacha jak ďas, moje "panebože", Julie ležící a řvoucí u tyče od sušáku na prádlo. Petr sbírající Julii, ohmatání a otevření ústní oblasti schované pod návalem krve. Zjištění: jeden kývající se zub. Julie odnesena domů, očištěna od krve. Zub se opravdu hýbe. Voláme baJaně - nechat v klidu, ledovat, tři dny kaše a uvidí se, jestli zůstane nebo půjde ven. Ale kde se pořád bere ta krev? Zvednu jí hlavu a vidím krásný škleb na spodku brady, takže rychlá sprcha otce a matky (jo po 60 km v pařáku a posledních 5 km do kopce) a všichni do auta a do dětské na pohotovost. Tam už Julie všem vesele ukazuje, jak se točila okolo tyče a padá na beton. Pět mašliček, bílá brada jak Mikuláš a hurá domů. A že se těch lidí v neděli v půl deváté na pohotovosti sejde, zlatá rozseknutá brada! Vybalit napospas ponechané věci, hromady zase ponechány napospas pondělnímu ránu a dobrou noc. Prostě parádní tečka za vydařeným víkendem!!! :-D
