Třetí sestra...

Tak je tady. Naše překvapení. Do třetice všeho dobrého. Třetí sestra do party. 

O den opožděný dárek k mým 33. narozeninám. 21.1.2019 v 18:32 přišla na svět naše třetí holčička (bylo to nepřekvapivé překvapení 😊) OLIVIE. 

V červnu jsme očekávání oznamovali rodině čtyřmi otázkami a odpovědi už tedy známe, co na to Jan Tleskač zůstává záhadou. 

1) Skoro na den, dárek to je ale nádherný.

2) Rozhodně, to už můžu po prvním společném týdnu říct.

3) Kolářovi s poměrně velkou pravděpodobností po meči vymřou, neb žádný mužský nositel tohoto příjmení dosud na svět nepřišel a pravděpodobně už ani nemá jak přijít (dávám 2% na neočekáváné a záhadné početí v rodině a 3% na to, že si to ještě třeba někdy rozmyslíme 😁). 

K tomu, aby přišla na svět, byl potřeba týden večerně-nočních poslů, což jsem z předchozích těhotenství neznala. Holky odjely v neděli s dědou za babičkou a byl klid. V podělí jsme s mužem vyrazili na kontrolu k Milosrdným, tam natočili na monitoru po probdělé noci jednu "bolest", doktorka ale řekla, že to je na spadnutí, Petr řekl, že domů už nejede, aby jel zase přes půl Brna za pár hodin zpátky. Tak jsem ho poslala do práce, sobě naordinovala chůzi po městě - oběhla jsem co jsem měla v plánu, dala si koláč, čaj.... No a cca za tři hoďky už pospíchala "dvojkou" zpátky do porodnice // Tím se omlouvám všem cestujícím, kteří si mysleli bůh ví co 😊//. Po příjmu jsem zavolala Petrovi ať dorazí a za 2,5 hodiny bylo vystaráno. 

Budiž pochválen, vše ok, tentokrát úplně fit, takže tři dny v porodnici byly relax a trochu nuda - na mne příliš nic nedělání, aspoň jsem přečetla půlku další vánoční knihy. Každopádně bych poprosila někoho ve zdravotnictví, ať se zamyslí nad koncepcí stravování v českých zdravotnických zařízeních.  Nechápu, jak někde, kde vás mají uzdravit nebo se máte zotavit, je vrcholem vyvážené stravy podávání největších odpadků potravinářského průmyslu. Klidně bych za jídlo zaplatila, nebo ať dají na všechny pokoje lednice, protože kdybych takhle běžně jedla, tak umřu hlady😂. 

Od čtvrtka jsme doma a musím říct, že Olie jako by věděla, kam se narodí, hned druhý den si se vším sedla. Skoro nepláče, přes den třikrát bdí, v noci spí, budí se jen na krmení a pak pokračuje (sen každé matky). Do včera měla klid a ticho, tudíž příležitost se s domovem srovnat, od včera se srovnává se švitořícíma ségrama. Zatím v pohodě, přivítání bylo krásný. Juli už je velká rozumná ošetřovatelka a Emilka je zase takový mazel, že je spokojená, že má koho muchlat. Takže vstříc novým dobrodružstvím v pěti!

Jinak ruce už mám ale zase neposedné... Včera došly třešňové pecky, dodělala jsem tedy nahřívací polštářek, který jsem měla v plánu ušít v době přenášení, se kterým jsem počítala, ale neuskutečnilo se v takovém rozsahu jako u Emilky. 

No a vzhledem k tomu, že už vím, že budou tři a samé holky, tak mi v porodnici vyvstal v hlavě takový půlroční až roční plán - každé ze svých dcer ušít památeční patchworkovou deku. Aby měly něco s láskou vyrobeného a trvalého na památku. Aby si hezky zastlaly své budoucí postele v novém pokoji, který budou od podzimu snad mít (letos se nerozšiřujeme jenom fyzicky, ale po létě i prostorově, ale zatím to nechávám jako překvápko, prostě se to tak nějak nakonec vyvrbilo... jen prozradím, že budeme nakonec opět recyklovat, žádné stavění nebo stěhování, prostě tak, jak to lahodí našemu přístupu k movitým věcem 😊). Plán jsem zatím zhmotnila cca takto, jdu objednat látky, které doplním už nastřádanými zbytky. Ale teď nakrmit a jdeme si užít sněhu, tedy hlavně Emilka, bereme lopatu a hurá ven!